Můj realitní příběh

Už jako dítě jsem se nebál pracovat. Pamatuji si, že jsem asi zhruba v devíti letech chodil pomáhat svým starším sourozencům a příbuzným se sběrem rybízu. Vlastně ani nevím, jestli to byla fascinace dospěláckým světem nebo pravidelností a řádem (vstát brzy, odvoz, trhat do kýble, odnést na zvážení, svoz domů), ale primárně mě to prostě bavilo. Vydělané peníze byly pouhý bonus. A dodnes vím přesně, co jsem si za svůj první výdělek koupil – konečně mé vlastní malé přenosné rádio. Abych mohl poslouchat, co a kdy jsem já sám chtěl! Později jsem na střední škole pomáhal zase v obchodech (prodej ve večerce, mytí oken aut na benzínce apod.), a tak si myslím, že mě vlastně už tehdy svět obchodu i lidí a jejich příběhů fascinoval, protože jsem si s nimi vždy rád povídal.

Po návratu z au-pair pobytu a studia angličtiny jsem si naivně myslel, že na mě čeká celý svět a personální agentury se poperou o možnost mě rozvíjet a umístit do nějakého podniku. Nic z toho se samozřejmě nestalo a výsledkem bylo pouze varování z personální firmy, ať k nim vůbec nechodím osobně, ale jen pošlu CV. Pokud bude dobré, někdo se mi ozve. To se mi úplně nelíbilo, takže jsem začal hledat sám a přihlásil se na dva první konkurzy. Vedoucí pobočky pošty a realitní makléř. Makléř? Proč by ne, sám bych už nějaké to bydlení potřeboval (26 let) a vždy jsem si rád prohlížel nemovitosti na fotkách, neboť se mi líbily ty hezky zařízené byty. Potíž byla v tom, že pošta nabízela stálý plat a nemovitosti nic – jen to, co si sám vydělám, a ještě si k tomu musím hradit všechny náklady plus zdravotní a sociální pojištění. Průměrný plat se v tu dobu pohyboval okolo 15 000 Kč čistého měsíčně. A já se vrátil z Londýna s dluhem 30 000 Kč a v nemovitostech mi slibovali, že si prvního půl roku nic nevydělám. Tedy žádný průměrný plat na účtě, což znamená mínus dalších 90 000 za půl roku. Firmy však rozhodly za mě. Na poštu mě nevzali, do realit ano. Myslel jsem si, že jsem zvítězil ve výběrovém řízení, ale ve skutečnosti jsem se kvalifikoval svou „schopností“ podepsat se a IQ viditelně ukazujícím hodnotu vyšší než 75. Je jedno, o kolik bylo vyšší. Přijali mě, takže budu realitní makléř!

Nastoupil jsem do oddělení pronájmů a během pár dní jsem pochopil, že makléř mající mě má pořádně zaučit si ze mě udělal akorát tak levnou pracovní sílu na věci, které se jemu dělat nechtějí. Ale já byl hlavně vděčný za práci a za to, že jsem mohl zůstat. On nevydělával nějak velké peníze, a tak nás spojovalo společné chození na nejlevnější jídlo a kupování věcí ve slevách narozdíl od ostatních.

Pak se mi začalo dařit, postupně jsem získával jistou půdu pod nohama, a hlavně viděl výsledek svého snažení i spokojené klienty. Byl jsem dokonce posílán na lepší zakázky, kde byt vlastnil cizinec a já se s ním domluvil. Po čase se ze mě stal premiant oddělení pronájmů a když se řešil jeden developerský projekt, nabídli mi spolupráci obnášející působení i v rámci tohoto oddělení a segmentu. Tedy pokud se kvalifikuji.

Tady už naštěstí podmínkou nebyl prodej nemovitosti, ale musel jsem se naučit všechny informace k projektu a vedení oddělení. Projekt manažer mi nachystal ústní zkoušku. Uspěl jsem a začal pracovat jako makléř na developerském projektu! Tohle mělo už zásadní dopad. Vnímal jsem totiž, že dělám hezkou a pro lidi přívětivější práci, u níž si klienti buď projdou krásný vzorový byt na úrovni, nebo jezdí za mnou do kanceláře, kde jim vše detailně ukáže osobně. V tomto jsem se našel! Najednou se mi splnil sen, o kterém jsem vlastně dosud nevěděl. Po čase jsem dostal dokonce své vlastní developerské projekty a k nim si vybíral a zaučoval makléře, nebo jsem pracoval na akvizici nových projektů po celé republice a stýkal se s developery z celého světa. Konečně jsem dělal TEN obchod. Konečně jsem to byl já, kdo tvořil, analyzoval, prodával, školil, vzdělával i zaučoval. Osud si zalaškoval a já se dostal k jednomu celosvětově působícímu developerovi na stáž do Londýna, abych pro něj mohl jako projekt manažer realizovat prodej obrovského (250 bytů) a drahého projektu v centru Bratislavy. A sám jsem si ve svých 30 letech na dalších 30 let splácení koupil svou první vlastní nemovitost. Samozřejmě novostavbu v projektu, který jsem sám prodával jednomu izraelskému developerovi. To byla škola obchodu, co vám budu povídat…

V roce 2014 jsem se tak ocitnul s pár penězi na účtu a pocitem zhrzenosti i ublížení na další profesní křižovatce. Po zkušenosti s novými kancelářemi mě lákalo dělat si ten byznys po svém a nebýt svázán značkou. To neznamená nic zlého proti nim, naopak, franšízového konceptu se zastávám a je tu jedna značka, za kterou se postavím, byť jsem v ní nikdy nepůsobil. Začátek vzniku mé realitní kanceláře se velmi podobal mé startovací čáře v realitách. Málo peněz na účtu (už ale ne dluhy + vlastní byt), potenciální soudní spor s bývalou firmou, nejistota úspěchu, a především výhled v podobě investic do začátku budování vlastní značky. Administrativně se dotáhlo založení společnosti, což představovalo velký milník v mé hlavě.

Mám vlastní firmu, pod kterou jsem z pohledu soudu zapsán já sám. Radost netrvala dlouho. Hned druhý den po zápisu jsem zjistil, že mi vykradli kancelář s veškerým vybavením a dva dny na to mi zemřel otec. Jestli tohle byla další zkouška, tak dnes mohu říct, že jsem obstál. A děkuji všem, kteří mě na té cestě podpořili, ale také těm, co mi ji znepříjemnili, protože i to mě posunulo. Dnes mám portfolio klientů a přátel ochotných mě pustit ke svému majetku a oni vědí, že se jim o něj vždy dobře a spolehlivě postarám. Tato cesta mi přinesla přátelství lidí, se kterými bych se v normálním zaměstnání neměl šanci setkat, a toho si nesmírně vážím.